Anonymita globálního prostoru

Jednou z předností, které publikování na blozích skýtá, může být pro autory, ale stejně tak i pro jejich čtenáře, anonymita, kterou poskytují. Zatímco předblogovou éru charakterizovala snaha využít informační potenciál internetu pro maximální propagaci tvůrce nebo zadavatele stránek a anonymní projekty byly spíše výjimkou, doba blogová najednou přináší opačný trend: spousta autorů chce zůstat utajena.

Autopromotion versus autocenzura

Pochopitelně není řeč o klasických internetových stránkách, které mohou být významným marketingovým nebo prodejním nástrojem, ani o weblozích, které jejich tvůrci založili právě za účelem sebepropagace; takových ostatně najdeme velké množství. Převažují nicméně blogy, jejichž autoři se odtajnění své identity zcela brání nebo ji odhalují jen ve velmi omezené míře, mlhavě a jakoby v náznacích a často prostřednictvím vlastních spotů. Jakýs takýs obrázek o osobě, která se za blogem skrývá, si pak dokážou udělat jen skalní příznivci, chcete-li pravidelní čtenáři.

Anketa, kterou jsme v souvislosti s blogovací anonymitou provedli pro účely tohoto čísla Blogosféry, přinesla zajímavé názory obou skupin autorů – jak zjevných, tak latentních. Ti, kteří své příspěvky podepisují, argumentují většinou tím, že je pro ně důležité umět se postavit za vlastní názor, ať už je jakýkoli. Druhá strana má ale zjevně zájem úplně stejný, ale existují okolnosti, které rozhodují o tom, že se raději skrývají:

1) Jejich zveřejňované zápisy mohou být opravdovými deníky a odkrývání soukromí velmi často překračuje hranice intimity, takže je anonymní publikování jakousi pojistkou, že nepodlehnou autocenzuře.

2) Anonymní tvůrci si chtějí ponechat prostor pro zveřejňování kontroverzních názorů, znovu s ohledem na ochranu proti usměrňování vlastních myšlenek, nebo jejich weblogy představují úplně odlišné vidění světa, než na jaké je jejich každodenní okolí zvyklé.

3) Za třetí je jakékoli mlžení, v tomto případě mlžení na úrovni autorovy identity, motivujícím faktorem, protože autoři takových weblogů dobře vědí, že prolamování tabu a odkrývání nevyřčeného může být pro čtenáře velice lákavé.

Postupné odhalování

Vyjma weblogů, které jejich autoři založili za účelem archivování svých poznámek (ač nechápu, proč pro takový účel nezvolili obyčejný textový dokument ve svém počítači) a stránek s diskutabilním obsahem (všimli jste si, jak se v poslední době rozmohly blogy shromažďující odkazy na MP3?), reprezentují všechny ostatní stránky tohoto typu autorovu snahu být slyšen. Těžko tedy souhlasit s tvrzením, že weblogy, jejichž pisatelé své příspěvky podepisují, vzbuzují menší důvěru. Možná naopak – třeba právě na těchto stránkách se čtenáři snadněji a častěji identifikují s autorem, který se navíc „nemusí ovládat“, k čemuž by ho normálně donutilo společenské zařazení a očekávání, a své pocity vyjadřuje mnohem brilantněji.

Všichni vlastníci weblogů nicméně svou identitu postupně odhalují. I když třeba jako čtenáři neznáme ani z textu jejich zápisků nevytušíme jejich jméno, adresu, zaměstnání, číslo bot a podobně, způsob jejich uvažování, styl psaní a kontinuita myšlení, které ve svém anonymním prostoru představují, nám ji jako čtenářům postupně odkrývají. Pro většinu z pravidelných návštěvníků anonymních blogů ostatně stejně není důležité, jak se ten který pisatel jmenuje (platí to pochopitelně i pro autory komentářů), jako spíš to, jak vnímá svět kolem sebe, jak ho dokáže zprostředkovat a jakým způsobem osloví čtenáře. V tom myslím spočívá hlavní myšlenka těch, kteří nemají svůj blog nazvaný svým jménem, o jejich osobě se náhodný kolemjdoucí nedozví vůbec nic, a přitom tvrdí, že je jejich čtenáři znají.

ČLÁNEK VYŠEL V ČASOPISU BLOGOSFÉRA.