Cesta do Itálie

Severní Itálie není pro Čechy nedostupnou lokalitou, vždyť Karel Hynek Mácha absolvoval cestu do proslulých Benátek pěšky. Ještě před několika lety se o totéž pokoušela parta českých studentů, našich známých, kteří však zjevně přecenili své síly a s puchýři na nohou skončili zhruba ve třetině cesty nad sklenicí piva.

Výprava

My se o obdobné experimenty pokoušet nebudeme, stačí, když se nám podaří bez újmy na zdraví tělesném i duševním přejet zhruba 900 kilometrům automobilem.

Jako cíl cesty jsme zvolili severovýchod Itálie, konkrétně pobřeží Jaderského moře, které našinec už několik desetiletí objevuje z druhé, jugoslávsko-chorvatské strany a poslední dekádu také odtud, ze břehů Itálie.

Krajanům nejznámější přímořské letovisko Bibione, které je v sezóně Čechy i Moravany doslova obleženo, leží zhruba šedesát kilometrů severovýchodně od Benátek a asi osmdesát vzdušnou čarou od Terstu (Trieste) – po silnici je to asi o polovinu dál.

Méně známým centrem letních dovolených, v němž sice na Čechy narazíte, ale rozhodně nad místními ani německy mluvícími turisty nepřevažují, je oblast kolem města Caorle, která nabízí zhruba dvacet kilometrů pláží.

Přes Rakousko

Ještě před tím, než do městečka Caorle dorazíme, je třeba překonat území našich jižních sousedů.

Česko-rakouské hranice opouštíme asi 4 hodiny poté, co jsme z malé obce nedaleko Berouna vyrazili. Zdržela nás nepřízeň počasí, celou cestu usilovně pršelo. na přechodu Dolní Dvořiště, odkud je to jen kousek na dálnici.

Známku, která v Rakousku stojí 7,60 €, je možné koupit už v Česku, a to s předstihem například u ÚAMK, ale pořídit se dá také na některé z benzínových stanic před hranicemi. V Českých Budějovicích na OMV jsme desetidenní kupón koupili za 239 Kč.

Pokud přijíždíte do Itálie od Rakouska, tedy ze severu, máte na výběr v podstatě ze tří možností, kudy se sem dostat. První je sedlo Wurzenpass nedaleko rakouského Villachu na rakousko-slovinských hranicích. Přes něj se dá přejet bez poplatků. Zavede vás do Slovinska, kde za benzín zaplatíte zhruba jako u nás, takže můžete při natankování plné nádrže ušetřit několik stokorun. Bezplatný je i přejezd po dálnici A2 z Villachu do italského Tarvisia.

My jsme zvolili třetí způsob – Brennerský průsmyk, který je hlavní přístupovou trasou táhnoucí se od německého Mnichova přes rakouský Innsbruck až k hraničnímu přechodu Brennerpass. Brennerský průsmyk, označený jako dálnice A13, volně navazuje na dálnici A22, která se táhne až k Bolzanu a Veroně, takže poskytuje dostatek příležitostí k tomu, seznámit se nejen s alpskými scenériemi, ale také mnohými překvapeními, jaká skýtá italské vnitrozemí.

Brennerský průsmyk jako hlavní příjezdový tah do Itálie je poměrně přetížený, a aby mu místní ulehčili, plánují během několika let otevření tunelu.

O pravdivosti předchozích slov máme ostatně možnost přesvědčit se na vlastní kůži – zatímco až dosud byla cesta pohodová, zhruba 20 km před hranicemi začíná doprava houstnout, a tak Brennerským průsmykem, před nímž se platí speciální mýtné ve výši 8 €, projíždíme v husté koloně osobních i nákladních aut.

V Itálii

Cestu přes Brenner jsme nevybrali náhodou. Trasa přes Villach je sice o několik desítek kilometrů kratší, ale není pro poznání italské reality tolik objevná. Cesta na Bolzano, staré univerzitní město, se táhne krajem Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige), jenž je pozoruhodný zejména tím, že se jedná o dva zcela rozdílné regiony.

Zatímco jižní z obou částí kraje, Tridentsko, je italské, severní část bývá nazývána jižním Tyrolskem. Oblast byla Itálii postoupena Rakouskem-Uherskem až po 1. světové válce, takže dodnes nese germánské rysy. Silnici lemují nejen Alpy, které jsou nám průvodcem ještě převážný čas cesty, ale také malebné vesničky v tyrolském stylu, s okenicemi a truhlíky s až úzkostlivě pěstovanými muškáty.

I když je pro tranzit přes tento kraj možné využít dálnici A22, sjíždíme z ní, abychom tu svéráznou atmosféru načerpali bezprostředně, a jedeme po silnici číslo 12, která autostrádu docela věrně kopíruje.

Každému, kdo chce sever Itálie lépe poznat, nelze než cestu mimo dálnici doporučit. Putování se sice protáhne, a to vzhledem k přestávkám na fotografování neskutečných přírodních i architektonických scén třeba na dvojnásobek, ale odměněni budete opravdu mimořádným zážitkem. Během jízdy i při krátkých zastávkách totiž budete moci obdivovat například nespočet středověkých hradů, které jsou vystavěny v alpských skalách.

Ach, to značení!

Poté, co jsme projeli Brixenem a zavzpomínali na gymnaziální poučky o Karlu Havlíčkovi Borovském, se vydáváme silnicí číslo 12 do univerzitního města Bolzano (Bozen). To je pro projíždějící opravdovou „lahůdkou“ a jeho směrovky nás matou takřka na každé křižovatce. Občas máme dojem, že Bolzanští chtějí, abychom si jejich město důkladně prohlédli, navíc směrovky na Trento ukazují pořád stejný počet kilometrů i poté, co už jsme ujeli pěkný kus cesty.

Silnice stejného čísla nás dovede až do Trenta (Tridentu). Zde máme dvě možnosti, jak dojet k východnímu pobřeží Itálie – rychlejší, ale mnohem delší cesta vede po dálnici A22 (té, která sem vede už od rakousko-italských hranic) kolem Verony a Vicenzy až k Padově a Benátkám, pomalejší, ale znovu objevnější trasa se nabízí po silnici číslo 47. Ta se z velké části vyhýbá velkým městům, takže zpomalení nakonec není zase až tak velké. Volbou státní silnice se dá ušetřit asi 12 € na dálničních poplatcích a cca 100 km trasy. Silnice je místy jednoproudová, ale čas od času nabízí komfort v podobě dvou a více proudů.

Alpské masivy postupně klesají, ale ne natolik, aby bylo možné říct, že nám zmizely z dohledu. Až někde kolem města Citadela náhle zmizí a my pomalu vjíždíme do Pádské nížiny, která udává ráz velkému pásu od Turína až po Jadran.

Mezitím jsme minuli krajinu, po níž jsou kolem řeky Brenty rozeseta ne příliš velká a turisty málo vyhledávaná městečka. Zatímco dosud nebylo kvůli silnému germánskému vlivu zcela jisté, nejsme-li stále ještě na území Rakouska, teď už není pochyb: jedeme italským vnitrozemím. Dvojjazyčné nápisy zmizely a nás přivítal podle všeho neúrodný a na pohled ne příliš bohatý kraj.

Caorle

Posledních zhruba 100 kilometrů cesty směrem na Treviso, které svými kanály, starými budovami a přetrvávajícím středověkým rázem připomíná mnohem slavnější Benátky, a letovisko Jesolo jedeme krajem, který je rájem ornitologů, neboť zde žije velké množství ptáků mnoha druhů, často ohrožených. Po 14 hodinách od startu přijíždíme konečně do městečka Caorle.

Ač je jasné, že město těží z přílivu rekreantů, kteří sem přijeli chytat letní bronz, a celé ulice tvoří jenom hotely, restaurace a prodejny se suvenýry, Caorle si oproti Bibione zachovalo kouzlo rybářského městečka. Rybářské lodi a rybáře, kteří u velkého kanálu sahajícího až k centru města roztahují své sítě, aby je usušili na odpoledním slunci, tu najdete dodnes.

Během cesty jsme vozem Opel Astra Classic II Caravan s motorem 1,6 76 kW urazili 950 kilometrů při průměrné spotřebě 6,6 litru benzinu. Tankovali jsme těsně před rakouskými hranicemi, a kdybychom v samém závěru trochu nezabloudili, dojeli bychom na plnou nádrž až do Caorle.

Základní informace

Oficiální název státu: Italská republika (Repubblica Italiana)

Rozloha: 301 338 km2
Počet obyvatel: 57 478 000
Úřední jazyky: italština, někde též němčina, slovinština a francouzština
Členění: 20 oblastí, 103 okresů (provincií), 8 100 obcí
Hlavní město: Řím (2 800 000 obyvatel)
Peněžní jednotka: € (1 euro = 100 centů)
Státní svátky během sezóny: 2. června (založení Italské republiky), 15. srpna (Nanebevstoupení Panny Marie); jednotlivá města pak v průběhu roku slaví církevní svátky, během nichž je vše uzavřeno
Velvyslanectví ČR v Římě: Ambasciata della Repubblica Ceca, Via dei Gracchi 332, 00192, Roma, e-mail: rome@embassy.mzv.cz, tel.: +3906 3609571–3, fax: +3906 3244466
Honorární konzulát v Benátkách: Agenzia Consolare della Repubblica Ceca a Milano,
Corte del teatro Malibran Cannaregio 5885 A, Venezia, e-mail: venice@honorary.mzv.cz, tel.: +39041 2413984, fax: +39041 5212334

Pobyt v Itálii

V rámci volného pobytu osob v Evropské unii mají čeští občané právo v Itálii pobývat, avšak v případě turistických pobytů delších než 3 měsíce je třeba vízum. Při kratších pobytech platí pouze registrační povinnost, která pokud se usadíte v některém z ubytovacích zařízení, přechází na ubytovatele.

Při vstupu na území Italské republiky si vystačíte s občanským průkazem, který byl vydán po roce 1993. Řidiči musí mít při sobě technický průkaz, zelenou kartu a ověřený překlad českého řidičského průkazu nebo mezinárodní řidičský průkaz.

Pohyb po Itálii

Poměrně hustá síť italských dálnic (označených písmenem A – autostrada), která z celkových 302 000 km silniční sítě zaujímá asi 6 100 km, výrazně zkrátí a zrychlí vaši cestu. Budete však muset zaplatit mýtné, které se liší úsek od úseku. Například za 20 km cesty z Padovy do Benátek zaplatíte 1,60 €. Průměrná cena za využití 100 km dálnic se pohybuje kolem 5 €. Zpoplatněné úseky provozují různé společnosti, a jak jsme se sami přesvědčili, pracovníci jednoho provozovatele nemusejí znát ceny ostatních společností. Možná z některých článků o italských dálnicích nabudete dojmu, že bez předplacené karty (Viacard) nebudete moci na dálnici vůbec najet. Nenechte se mýlit. Karta vám sice ušetří nějaké peníze a pomůže vám k rychlejšímu odbavení, neboť její majitelé mají vyhrazené výjezdy z výběrčích míst (Alt stazione), ale zaplatit můžete na místě v hotovosti nebo platební kartou.

Při cestách po italských dálnicích si můžeme oddechnout na odpočívadlech s občerstvením u čerpacích stanic, označených „Area servizio“; jsou mnohem rozsáhlejší, než na jaká jsme zvyklí u nás.

Dopravní předpisy

Pravidla silničního provozu jsou pro běžné cestovatele celkem shodná s těmi našimi. Budete-li chtít ochutnat výborná italská vína, možná vám přijde vhod, že za volant můžete usednout s 0,5 promile alkoholu v krvi, ale rozhodně nedoporučujeme této benevolence zneužívat. Ta totiž skončí ve chvíli, kdy pod vlivem alkoholu způsobíte dopravní nehodu.

Na dálnicích se třemi a více pruhy je možné jet rychlostí až 150 km/h, jinak platí 130km pravidlo jako v České republice. V obcích je rychlost omezena na 50 km/h, mezi obcemi na 90 km/h, na silnicích I. třídy pak 110 km/h. Na dálnicích je třeba mít během celého roku rozsvícená světla a v případě zastavení vozidla použít reflexní vestu. V Itálii platí povinnost používat bezpečnostní pásy také na zadních sedadlech, pokud jsou jimi vybavena. Každé auto musí mít ve výbavě výstražný trojúhelník.

Mimo obec mají tam, kde nejsou křižovatky označené dopravními značkami, přednost auta jedoucí po státní silnici (S. S. – strada statale).

Řidičské zvyklosti

O Italech se traduje, že jsou horkokrevní a že je jejich temperament znát i na stylu jízdy. Přestože jsme po Itálii najezdili přes 1 000 km, nesetkali jsme se s tím, že by přímo ohrožovali provoz na silnicích. Sice jsme několikrát byli svědky přejetí nepřerušované čáry nebo jízdy na červenou, ale v porovnání s tím, s čím je možné se setkat na našich silnicích, není takový způsob jízdy tím, co by určovalo ráz dopravy po silnicích italských. Mnohem častěji je možné vídat překračování povolené rychlosti – zejména v oblastech, kde je mezi obcemi omezena na 70 a míň km/h. Pověstná laxnost Italů (a Italek) se projevuje také při jízdě po všudypřítomných kruhových objezdech, ale toho, kdo někdy viděl styl Francouzů, jaký předvádějí zejména kolem Vítězného oblouku v Paříži, nemůže nic překvapit. Stejně jako v České republice mají v Itálii na přechodech přednost chodci, ale s tím si Italové starost nedělají, je tady pravidlem spíš to, co není psáno, a přednost má ten, kdo je silnější, tedy řidič. Když jsme několikrát před přechodem zastavili, abychom pustili chodce, dívali se na nás poněkud překvapeně.

Stejné je to s používáním dětských sedaček – i když v nich musí sedět děti do 12 let a výšky 150 cm, italští rodiče přistupují k této povinnosti velmi rezervovaně.

Dopravní značení

Italská ležérnost ve vztahu k silničním pravidlům jako by byla výsledkem podmínek, s nimiž se zdejší řidiči potýkají – dopravní značení vás často donutí přejíždět z jednoho pruhu do druhého (to je především bolzanská specialita), byť ve městech je to tam, kde je pruhů víc, zakázané, a křižovatky jsou více než komplikované. Ale italští silničáři rozhodně nešetří dopravními značkami, takže pokud budete značení během cesty pozorně sledovat, nemusíte mít ani předem nastudovaná pravidla silničního provozu, protože vás dobře navedou. I když je padesátka v obci předepsaná zákonem, téměř každé označení začátku obce je doprovázeno charakteristickou padesátkou v červeném kruhu. V mnohem větší míře než u nás narazíte na exponovaných místech na měřiče rychlosti a mezi obcemi často potkáte značku informující o odstavné ploše – na dálnicích pak jsou často tyto značky doplněné také symbolem „SOS“.

Dalším specifickým projevem italské důmyslnosti jsou pravé zařazovací pruhy pro ty, kdo na hlavní silnici odbočili zleva, a další vodorovné dopravní značky, řada trojúhelníků protínající vozovku, která má řidiči připomenout, že na vedlejší silnici dává přednost v jízdě. Charakteristické jsou také stezky pro cyklisty a už zmíněné kruhové objezdy uvnitř obcí i mimo ně, často víceproudé, ale dělicí čáry se používají jen málokdy.

Parkovací místa určená pro parkování zdarma jsou označena bílými čarami, tam, kde je třeba zaplatit (kartou z automatu nebo zakoupenou v trafice), se parkovací zóny označují modrými čarami. Žluté čáry značí vyhrazená místa, dvě souběžné čáry (bílá a žlutá) pak zastávky autobusů a taxíků nebo stezky pro cyklisty. Cyklistické zóny jsou ostatně v Itálii velmi časté a cyklisté jsou co do počtu významnými účastníky silničního provozu.

Ukazatele na centrum měst mají v Itálii jednotnou podobu – vedle názvu města černým písmem na bílém pozadí je velká tečka se třemi soustřednými kruhy, někde je ještě tabule doplněná nápisem „centro“.

Benzínky

Zatímco na dálnicích jsou čerpací stanice otevřené 24 hodin denně, mimo autostrády najdete benzínky s nepřetržitým provozem jen velmi zřídka, a přitom jsou takřka na každém kroku, většinou s přidruženým obchodem, opravnou nebo myčkou. Na benzínkách je ale často možné i v době, kdy na pumpě není přítomna obsluha, u některých stojanů natankovat samoobslužně (fai da te – „obslužte se sami“). U benzínek, které jsou otevřeny (aperto) pro takový provoz, najdete automat, kde nejprve zaplatíte bankovkami v takové hodnotě, v jaké chcete natankovat. Poté zvolíte číslo stojanu a můžete tankovat. Jiný typ automatů funguje tak, že se teprve po zaplacení a zadání druhu benzínu rozsvítí číslo stojanu, který je připraven k tankování. Automaty většinou přijímají také platební karty.

Cena benzínu se v severní části Itálie pohybuje kolem 1,35 € za litr (bezolovnatý benzín je označen jako „senza piombo“), nafta stojí kolem 1,25 €.

Jak se domluvíte?

Italové mluví italsky, což patrně nikoho nepřekvapí. Je však třeba říct, že mluví téměř výhradně italsky, takže pokud se chcete ve vnitrozemí domluvit jinak, budete si muset vystačit s gesty. Jinak je tomu v turisticky exponovaných oblastech, a protože jsou tady zvyklí zejména na Němce a Rakušany, v restauracích nebo obchodech narazíte na domorodce, kteří se dorozumí německy. S angličtinou je to horší – během dvanáctidenního pobytu jsme potkali bratru tři Italy, kteří byli s to poradit nám angličtinou (naštěstí s italským přízvukem, takže si s ní poradí i téměř začátečník). Němčina se hodí také v nejsevernějších částech Itálie, kde žije 300 tisíc německy hovořících Italů a kde díky silnému rakouskému (resp. tyrolskému vlivu) je němčina tak zdomácnělá, že patří mezi úřední jazyky. Však taky na severu Itálie, v kraji zvaném Alto Adige, jsou nápisy psané dvojjazyčně, takže kdo směřuje na Bolzano, může hledat Bozen – a dojede tamtéž.

Kde parkovat?

Protože jsou Italové motorizovaným národem (a v hojné míře používají také motocykly), buďte si jisti, že ta nejlepší místa k parkování před vámi pravděpodobně obsadili už oni, takže pokud míříte do nějakého města, nechte auto na jeho okraji nebo na záchytném parkovišti (parcheggio). V centru se můžete setkat buď s vyhrazenými zónami, nebo s parkovacími plochami, kde za hodinu zaplatíte i přes 2 eura, přičemž většinou bude doba parkování omezena. Naopak obdobný poplatek zaplatíte za půl dne parkování někde na kraji města nebo mimo centrum. Zcela specifické postavení mají v tomto směru Benátky. Ve městě je sice možné najít místo k zaparkování, ale poplatek činí asi 20 eur – a tolik vás dohromady nebude stát parkování v sousedním Mestre (4,20 € na den) a dvě zpáteční jízdenky na vlak do tohoto „nejkrásnějšího města na světě“ (celkem 4 €). Vyhrazená parkoviště mají ostatně ještě jednu nespornou výhodu – každé 2 minuty je v Itálii odcizeno jedno auto, takže vás mohou ochránit od případné pohromy.

Obchody a restaurace

Protože to naše příslušnost k Evropské unii umožňuje, do Itálie je možné dovézt prakticky jakékoli běžné potraviny. Je to ale zcela zbytečné, protože ceny po přepočtu na koruny nejsou o moc vyšší. Naopak některé typy potravin nakoupíte v tamních obchodech (alimentari) nebo supermarketech o něco levněji. Dražší je pečivo, některé druhy zeleniny a ovoce, pro nás netradiční sýry a maso, ale pokud nebudete experimentovat s netradičními potravinami, můžete se v Itálii stravovat poměrně levně.

Méně přívětivější jsou samozřejmě ceny v restauracích, kterých je zejména v turistických centrech a v přímořských letoviscích přehršel. Pizza vás v běžné restauraci vyjde na 5 až 8 € a její kvalita je podnik od podniku jiná, což pozná i našinec, a nemusí být právě z Neapole, která je domovinou této poněkud legrační placky. Stejný obnos zaplatíte také za špagety, ale pozor, ani špagety nejsou typickým italským pokrmem, protože italská kuchyně je velmi rozmanitá a každý region má svoje specility. Co se týče těstovin, na výběr máte z několika set druhů, ale restaurace zaměřené na turisty vám jich zdaleka tolik nenabídnou. Ať tak, či tak, správný Ital obědvá několik chodů a kromě předkrmu (antipasto) si dá také první chod (primo piatto), druhý chod (secondo piatto) a dezert (postre). Objednat si samozřejmě nemusíte celé menu, ale i tak zaplatíte ve většině podniků poplatek za přípravu stolu (coperto), často mezi 1 a 2 eury za osobu.

I když se zvyklosti italských obchodníků pomalu blíží evropským podmínkách, stále ještě dodržují siestu, takže polední přestávka cca od 13.00 do 15.30 hodin je velmi častá. Otevřeno ale bývá dlouho do večera, někdy a někde i do 23.00 hodin. Obchodníci jsou povinni vystavit zákazníkovi doklad o prodeji. Případné porušení této povinnosti bývá finanční policií velmi přísně pokutováno a pokutu dostane jak prodávající, tak kupující.

Praktické informace

Poštovní známka na pohlednici do České republiky stojí 62 centů. Italské poštovní schránky jsou dvojího druhu – většinou z poloviny červené a z poloviny modré. Do červených se vhazují zásilky směřující do Itálie, do modrých mezinárodní.

Častou možnost, jak se v Itálii ubytovat, představují vedle hotelů (jichž je v zemi na 40 tisíc) apartmány, které se pronajímají na týden (většinou od soboty do soboty) a podle atraktivity místa, velikosti a vybavení vás pobyt v nich přijde na 200 až 500 €. Nabízí se taky velké množství kempů, ale noc v těch vybavenějších (koupaliště, obchody, bary apod.) stojí víc než noc v apartmánech. V Duna Verde, městečku vzdáleném asi 6 km od Caorle, jsme objevili jeden, kde po rodině s autem, dvěma dospělými a dvěma dětmi (za něž provozovatel nic neúčtoval) požadovali za ubytování ve vlastním stanu 80 €.

Turistické informace hledejte v kancelářích označených „I.A.T.“ (Informazione e accoglienza turistica). Ve větších městech jich bývá hned několik.

Budete-li chtít v Itálii komunikovat přes internet nebo mobilním telefonem a nebudete chtít podporovat české operátory, můžete využít služeb některého ze čtyř provozovatelů italských mobilních sítí. S ním vás telefonování vyjde levněji. My jsme během pobytu vyzkoušeli připojení k internetu. To nabízí například Vodafone, ale podle místních je výhodnější (cenově i kvalitativně) největší operátor TIM. Měsíční paušál pro připojení přes GPRS/EDGE přijde na 30 € (5 € pořízení samotné karty, 5 € její aktivace a 20 € připojení k internetu), přičemž v ceně je celkových 500 MB datových přenosů.

Elektrická síť v Itálii má napětí 220 voltů, ale zásuvky jsou velmi jednoduché a nemají otvor na tzv. „nulák“, takže si u zástrček se zdířkou pro nulový vodič musíte pomoci adaptérem. Ten pořídíte buď u nás, nebo za cenu kolem 1,5 € v italských elektropotřebách.

Tipy na výlety

Benátky

Benátkám je ve všech průvodcích po Itálii věnován významný prostor, a dokonce se o nich píše jako o nejkrásnějším městě na světě. Možná na vás toto město, které bylo mocným přístavem a hýbalo dějinami, zapůsobí trochu smutným dojmem. Všudypřítomná voda totiž může za to, že se v Benátkách zastavil čas. Klidnou hladinu Velkého kanálu rozrážejí jen lodní autobusy (za 5 € se můžete vozit 60 minut), čluny a gondoly. Pokud máte rádi historii a umění, vydejte se sem a potkejte se s tisíci turistů na náměstí sv. Marka.

Padova

Padova je město dvou tváří. Zatímco čtvrti obléhající malebné historické centrum působí velmi neutěšeným, až špinavým dojmem, jen o několik desítek metrů dál vás ohromí architektura, která přečkala dobu románskou, gotickou i ty následující a odolala i bombardování za druhé světové války. V tomto univerzitním městě můžete navštívit třeba kapli Cappella degli Scrovegni, zdobenou Giottovými freskami, nebo jednu z nejstarších kaváren v Itálii.

V severovýchodní Itálii je toho k vidění mnohem více. Kdo má rád hory, jistě rád zajede do jedné z nejkrásnějších částí Alp – Dolomitů. K romantické procházce vybízí Verona, proslavená nejznámějším Shakespearovým dramatem, a středověkou architekturu můžete obdivovat ve Vicenze. Přírodním typům pak doporučujeme výlet k největšímu italskému jezeru Garda.

ČLÁNEK VYŠEL V ČASOPISU SVĚT MOTORŮ.