Chalupaření, den druhý

Zatímco v domovině stále vládlo kruté vedro, v končinách, jež zovou se poeticky jižní Čechy, přišla v průběhu noci z neděle na pondělí opravdová smršť dešťová i větrová a přinesla to, čemu půvabné dámy na obrazovkách říkají studená vlna. Kdo by s tím tak nějak při odjezdu na chaloupku počítal? No, určitě ne chalupář amatér. Amatérsky jsme tedy klepali kosu hned tři. A pes. Teda pes ne. Tomu to bylo šumák.

Časně z rána nás při prvním otevření dveří osvěžil nemírný vánek, udivila mračná obloha a bosé nohy v žabkách se dočkaly nečekané hygieny mokrou travou. Och, chalupaření jest plno překvapení. Plánovaného výletu na Hlubokou se však nikdo nechtěl vzdát. Udělala jsem tedy to, o čem jsem psala, že už nebudu psát (sbalila všem věci a Maggie oběd), uvěřila Lvovi, že „se udělá hezky, uvidíš!!!“ a naskákali jsme do auta.

V koloně, kterou způsobila jakási automobilová nehoda tak daleko před námi, že nevíme pořádně jaká, ale musela být velká a rovněž dramaticky situovaná, bo zacpala dopravu v podstatě ze čtyř směrů (protože křižovatka, aby bylo jasno), jsme si drahnou chvilku postáli, než nám a mnoha dalším došlo, že tudy cesta hned tak nepovede. Podle navigace v mobilu jsme tudíž skončili na takřka lesní pěšince slibně se vinoucí malebnou krajinou. Jak jsem již naznačila, stejný nápad mělo i zepár jiných řidičů, a jak se záhy ukázalo – obousměrně. Vytvořili jsme tedy menší soukromou kolonku, z níž se nám podařilo uvolnit ve chvíli, kdy „naše“ chalupářská mračna dorazila nad oblast, do které jsme ujeli a kde mělo být hezky. Nemohu říci, že by bylo úplně ošklivo. To zase ne. Kapky nám bubnovaly na střechu a flákaly s sebou o přední sklo auta téměř s libozvučným rytmusem. I to, že jsme mohli po několika týdnech odložit sluneční brýle, se jevilo jako fajn. A v okamžiku, kdy začal Lev ve voze topit, v něm bylo dokonce i útulno. Dokud si Mag neprdla… opakovaně… no ale o tom snad radši ani psát nebudu.

Do Hluboké jsme přijeli kousek po poledni. Lilo jako z konve. Po vystoupení z vytopeného auta naše holé ručky i nožky utrpěly šůček. Dokonce se zdálo, že ani psovi to už šumák není, bo se snažil prchnout zpět do auta. Když to nešlo, zašil se do podloubí a zapomněl i na to, že by se mělo po dlouhé jízdě čurat. Rozpačitě jsme chvíli stagnovali v podloubí a klepali třikrát dvě kosy. Naštěstí nás ale, stejně jako předešlého dne, zachránila vietnamská tržnice! Ha!

Vietnamka zde přítomná byla z naší návštěvy tak nadšena, že nám po nákupu větrovek a deštníku dala množstevní slevu a ještě nám na cestu mávala. Heč. Maggie vyfuněla kopec k zámku. Prvně se procházela tak dlouho v dešti a zimě. Oslavila to průjmem na zámeckém chodníku.

Lev s Mladší šli na prohlídku, by se zkulturnili, já a Megoslava jsme se šly procházet do zámeckého parku, neboť jsme očividně zkulturnění nepotřebovaly. Ačkoli si zkulturněníhodní jedinci vybrali nejkratší možnou trasu, přesto jsme se s Mag vyprocházely do sytosti a jen úplným nedopatřením po naší návštěvě zůstaly záhony zámecké zahrady takřka ve stejném stavu jako před naším vstupem. Fakt to byla jen náhoda, Maggie se snažila (asi přesázet či natrhat s sebou), co se dalo. Pravda, dost jsem jí to kazila a taky jsem dost hudrovala. Pokaždé, když jsem chtěla začít řvát hodně nahlas něco o zabití, nasadilo štěňátko ten svůj nevinný výraz s hlavou nakloněnou k jedné z předních nohou, co vypadá, jako kdyby si říkala: „Já? Mluvíš snad o mně? O mně s tím milým ksichtem? Nevidíš snad, jak jsem nevinná a bezbranná?“ A samozřejmě, že šel zrovna vždycky kolem nějaký trouba, co si nemohl odpustit: „To je krááááásnýýýý štěňááááátkóóó!!!!“ a musel ji osahat a nechat se poskákat a žužlat a tak… Takže to s tím zabitím zůstalo zase nevysloveno. I když myslím, že to ta vyčuraná psice musela vědět. Když totiž naposled prolítla záhonem, přiběhla na „ke mně!“ s tak veselým úsměvem, že to nemohla být náhoda.

Jo a Mladší i Lvovi se na zámku moc líbilo. Celkem se uvnitř zahřáli i oschli. Mně už krapítek mrzly nohy. Boty jsme si totiž u spřátelené Vietnamky nekoupili. Za to jsme tam cestou zpět koupili ještě ručníček. Zelený s výšivkou. Museli jsme totiž vytřít a vyždímat tu přerostlou myš, aby zase začala vypadat jako naše štěně. Tímto nákupem však po zbytek chalupaření naše podpora vietnamským podnikatelům skončila.

Chalupaření zdar!

Vaše teta Fily

ČLÁNEK VYŠEL NA SERVERU DĚTSKÉ STRÁNKY.