Stavební spoření: má ještě smysl?

Stavební spoření má za sebou turbulentní fázi. Ministerstvo financí si před časem uvědomilo, že v době, kdy je nutné snižovat deficit státního rozpočtu, je jednoduché sáhnout do výdajů tam, kde je to nejjednodušší. A „stavebko“ bylo právě tento případ.

Miliony klientů stavebních spořitelen léta pobíraly velkorysou státní podporu. Ročně stačilo naspořit 18 tisíc korun a stát k těmto prostředkům fanfaronsky přidal další 4,5 tisíce. Úrok z úspor byl i po odečtení poplatků za vedení účtu a zasílání výpisů široko daleko nejbezkonkurenčnější. Výsledkem toho bylo uzavírání smluv těmi, kdo chtěli své peníze efektivně zhodnotit, na široké příbuzenstvo, které třeba nemělo co zhodnocovat, a snaha maximálně na tom trhnout. A to bez ohledu na to, na co daná rodina naspořené peníze ve výsledku využila.

Jiná doba, jiný mrav

Tento princip byl dříve, zejména v prvních letech stavebního spoření, jež se u nás začalo rozbíhat na začátku 90. let, pochopitelný, a dokonce i žádoucí: jednak bylo třeba v systému nashromáždit dostatek peněz, aby měly banky z čeho poskytovat úvěry, a jednak díky tomu, že se do spořitelen stáhly volné peníze, nemusela ekonomika bojovat s větší inflací, než jaké Česká republika v předchozích letech čelila. Pro všechny to tedy bylo relativně výhodné.

Slovo relativně je na místě. Nejvýhodnější totiž byl princip stavebního spoření pro ty, kdo bydleli kupříkladu v bytech s regulovanými nájmy, otázka vlastního bydlení je tedy nemusela nijak trápit, a navíc ještě díky tomu měli volné peníze a mohli si je pohádkově zhodnotit. Nejméně výhodný byl pak systém pro ty, kdo potřebovali stavět, stavební spoření nevyužívali, na úvěr z nejrůznějších důvodů nedosáhli, a přesto svými daněmi na velkorysé státní podpory přispívali.

Ne déle, než je třeba

K degradaci systému pomohlo i klasické čecháčkovství, ačkoli snaha o hromadění majetku rozhodně nepochází z české kotliny (ostatně strýček Skrblík Čech není, a pokud je nám známo, nemá ani české předky). Jak stavební spořitelny, tak mnozí filutové čas od času vybízeli ty, kteří chtěli stavební spoření využít jako výhodný spořicí produkt, aby první peníze na účet poslali až koncem prvního roku spoření, nechali smlouvu doběhnout až do konce (původně 5, nyní 6 let) a následující rok hned zkraje vložili peníze odpovídající maximálnímu nároku na státní podporu a smlouvu vypověděli. Tím výnos maximalizovali, vlk se nažral a koza utíkala dál, leč poněkud oškubaná.

Uvedený trik s maximalizací výhod a minimalizací vložených peněz (vždy se totiž na účet stavebního spoření poslalo přesně tolik, aby šetřílek dostal všechnu státní podporu a pokryl poplatky placené spořitelně) rádi doporučovali i obchodní zástupci spořitelen, protože ti si vždycky přišli na své: měli poplatky za uzavření smlouvy. Ani spořitelnám to nevadilo, protože i těm část poplatku za uzavření zůstal, a navíc klientovi účtovaly i spropitné za vedení účtu a zasílání výpisů.

Pravda, objem úvěrů poskytovaných na bydlení průběžně rostl, ale bylo jen otázkou času, kdy se taková benevolence ze strany státu dostane na hranu. Stačilo zažít si malou krizi a všechno je jinak.

Poplatky

Uvedené podivnosti najdete ve stavebním spoření, ač v uplynulých letech prošlo faktickou reinkarnací, dodnes. Pořád je nejvýhodnější nechat smlouvu běžet jen po nezbytně nutnou dobu, získat nejvyšší možnou státní podporu a zmizet. A pořád z toho profituje jak banka, tak ten, kdo smlouvu uzavírá. Přestože spořitelny brečí nad svým osudem a naříkají, že systému hrozí zánik, pořád si za uzavření smlouvy účtují poplatky, které se neodvíjejí od sumy, již klient hodlá naspořit, ale od cílové částky, tedy částky více než 2krát větší. Tu a tam sice ten či onen ústav nabízí výhodu v podobě snížení poplatku nebo jeho odpuštění, ale za odměnu připraví klienta o finance jinde, třeba sníženým úrokem z vkladů nebo ve formě jiných záludností, které jsou navíc skryté umněji než natvrdo účtované všimné za to, že jeden může být jejich klientem.

Zůstaly i poplatky za vedení účtu a zasílání výpisů z něho, a abychom bankám tolik nekřivdili, dlužno říct, že v této věci se době uměly přizpůsobit. K nelibému zjištění klientů ovšem dodáváme, že všechny banky ve chvíli, kdy došlo ke změně podmínek na trhu se stavebním spořením, svorně své poplatky zvýšily. Možná je to pro nás dobrá zpráva v tom ohledu, že všechny spořitelny znají základní ekonomické poučky.

Ostražitost

Všehovšudy je to tedy pravděpodobně problém marketingu a tvorby produktů. Z tohoto důvodu buďte při hledání nejvýhodnější nabídky ostražití. Marketingoví specialisté nám totiž občas na webech i v letácích leccos zamlčují. V sofistikovaných tabulkách, které zveřejňují, najdete propočty výhodnosti stavebního spoření. Výsledné úroky ale většinou nezahrnují právě některé z uvedených poplatků (nebo ani jeden z nich). Budete-li potom srovnávat spořicí účty, jejichž úroky vyhnala konkurence zejména nových bank na poměrně slušnou výši, zjistíte, že výtěžek z nich může být mnohde takřka porovnatelný.

Má smysl…

Ale nenechte se zase až tak zmást. Skončíme nakonec víceméně pozitivně. Stavební spoření jako prověřený produkt má stále své určité výhody. Za prvé není nutno mít na jeho startu jakékoli prostředky, abyste si v závěru přišli na docela zajímavé zhodnocení. Riziko je přitom výrazně nižší než u mnoha jiných investičních nástrojů, u nichž v této době nevíte dne ani hodiny.

Druhá neoddiskutovatelná výhoda spočívá v tom, že se skutečně jedná o spoření: kdo se rozhodne ukládat si pravidelně aspoň nějakou částku peněz, může mu smlouva se stavební spořitelnou posloužit jako významný bič, který ho donutí měsíc co měsíc posílat na účet dohodnutou sumu, navíc zhodnocenou přece jenom jakýms takýms státním příspěvkem, byť jsou výnosy nově zdaněny 15procentní srážkovou daní. A kdo si bude chtít po uběhnutí několika let skutečně pořídit vlastní bydlení, bude mít na jedné straně dobrý základ a na straně druhé možnost vzít si úvěr s poměrně slušným úrokem.

Z uvedených důvodů není nutné stavební spoření úplně zatracovat, i když si troufáme bankám, jež se do tohoto tržního segmentu vrhly a stále v něm zůstávají, tak nějak doporučit, že je na čase politiku vůči klientům přehodnotit.

ČLÁNEK VYŠEL V ČASOPISU PĚKNÉ BYDLENÍ.