Štěkat ještě neumím

Tuhle mi říkala, že se prý zhroutí. Ze mě! Nechápu proč.

Opožděně

Ano, vím. Ozývám se opožděně. Mám k tomu důvod. Je jím neřízená kousavá střela, která vstává ve čtyři ráno, usíná kolem půlnoci a každé dvě hodiny mě chodí venčit. Nebo já ji? Těžko říct…

Prázdniny

Samozřejmě že přeju všem co nejkrásnější prázdniny! I těm, co říkají, že prázdniny nemají, jelikož jsou jen pro děti. Já si ale myslím, že prázdniny by měly být uznány jako regulérní roční období.

Bude to holka

A bude se jmenovat Maggie. A je to. Teda asi. Jestli se zase nestane nějaká ta podivnost… Má to zatím jen jeden háček – je tak roztomilá, že jí Lev nemůže říkat Dobytku. Ale on se s tím snad nějak srovná.

Podivnosti

Často je mi vytýkáno, že mám tendence předvídat věci příští v nepříliš růžovém oparu. Přiznávám, je to tak. Není tomu tak ale proto, že bych byla rozeným pesimistou, je tomu tak proto, že se mi zkrátka stávají podivnosti.

Tajemství, co změní život

Nikdy jsem nechtěla vážit víc než padesát sedm kilo, nikdy jsem nechtěla mít vlasy kratší než do pasu, nikdy jsem nechtěla mít víkendové manželství, nikdy jsem nechtěla dopustit ztrátu někoho milovaného, nikdy jsem nechtěla drobné domácí zvířectvo a taky jsem nikdy nechtěla nosit kožešiny. To všechno se ale postupem času jaksi nepozorovaně vloudilo do života, co měl původně vypadat jinak.

Co všechno došlo

Možná jste si všimli, že je zima. Jakási. Asi došlo teplo. Či co. Ale to si osobně neberu. Ty jiné věci, co docházejí, si už, pravda, kapku osobně beru. Tak například pivo…

Za měsíc touhle dobou

… budeme na dovolené. Vzhledem k tomu, že letos se Štěstí rozhodlo, že se mnou nebude nijak extra kamarádit, je zde i pravděpodobnost, že za měsíc touhle dobou zažijeme všeliká dobrodružství. Můžeme si vybrat – sopka nebo zemětřesení. Či nějaká exotická choroba? Už se těším.

Vstříc zítřkům

Po sérii prosluněných a horkých dní, během kterých jsem odpustila zimě, že vůbec kdy existovala, jsem si stráááášně rychle zvykla na teplem prohřátý vzduch a přijímala jej s takovou samozřejmostí, jako kdyby už nikdy neměl být jiný. I proto jsem se těšila na víkend, který měl být výjimečný.

Lichotky všedního dne

„… a ještě ti přeju, abys byla pořád taková krásná!“ řekl Pepek mužně takticky a potřásal mi rukou. Na tváři měl ten nejširší úsměv na světě, když na mě mrknul a spiklenecky dodal: „A to dáš!“ Obrátila jsem se na jeho matku, které jsem významně oznámila: „Vidíš?! TAKHLE má vypadat přání k narozeninám, a ne jak to tvoje!“ Denisa se poťouchle, absolutně bez uzardění, zasmála.